Jestli ono to nemá být jako se vším v učení: Někdy jistou dovednost získáváme tréninkem (skok do výšky), ale škola, která by nenechala děti taky skákat pro radost a nevedla je k překonávání přirozených výškových překážek třeba na výletech a obecních závodech, nebo jim i bránila nezvedeně poskakovat v mimoškolním spořádaném životě, by z nich udělala zas jen nemehla a odpůrce skákání. Kvalita učitele je právě v tom, že namixuje tu správnou směsici chvil, kdy něco trénujeme (třebas shrnování přečtené pasáže namísto převyprávění), s chvílemi, kdy tu činnost prostě provádíme tak, jak nám sama jde a jak nás těší (máme v hodinách Dílny čtení čas na svobodný výběr a čtení knížek), a pak se o tom třebas ve vážném hovoru bavíme, nebo si o tom kreslíme atp. Aby učitel uměl ten mix příležitostí pro děti vhodně sestavit (vhodnost záleží zase na povaze třídy, dítěte, na zdrojích v knihovničce a v kase atd.), musí být jednak citlivý - nejlépe, když je sám velkým čtenářem! (A podle mých zkušeností to nebývají ti, kdo cestou do školy čtou v autobuse Blesk. Nebývají vynalézavými učiteli - aspoň ti, co s Bleskem přijedou na kurs čtenářské gramotnosti se nápaditě a sečtěle obvykle neprojevují.) Ale je moc dobré, když je učitel také profesně vzdělaný - když například ví, že různé děti jsou na rozdíl od něho různými typy čtenáře. "Já vždycky nejdříve knihu očichám!" - to je dobrý příklad pro děti, že NĚKDO si dokonce rád čuchne k vazbě a tiskařské černi, a že mu to pomůže. Ale je třeba ukázat si, že jiný úplně naopak: rovnou se podívá do závěru knihy, a pak se dočítá, jak k takovémuhle teda konci vůbec mohlo dojít! A takových různých vstupů do knihy je spousta. Některému učiteli je takový nadhled na svými osobními dispozicemi a preferencemi dán od pánaboha (takových je jen pár, ale jsou!), větší počet učitelů toho může dosáhnout sebevzděláváním: například že si s kolegy/němi povídá o tom, co a jak četli, a jak různě pomáhají těm různým žákům. Nebo si čte knížky či články a weby o čtenářství a jeho rozvoji. Ale taky není u nás takových učitelů mnoho! (Podle nedávných výzkumů McKinseyho se v Česku učitelé mezi sebou odborně baví výrazně méně než ve většině civilizovaných zemí...) Anebo se učitel může dobrat takového metodického i lidského nadhledu v nějakých kursech, pokud takové vůbec jsou a jsou-li dostupné. Na učitelských fakultách se zatím didaktice čtenářství mnoho času nevěnuje, protože docentury a profesury se přece dělají na velké vědě, a ne na nějaké službě praxi a dětem... Vždycky, když se učíme nějakému novému přístupu, je to pro nás ta hlavní novinka, ale měli bychom mít na paměti, že to obvykle je jedna z variant, nebo jeden kousek z širšího repertoáru možností. Teprve po důkladném ověření se odvážím tvrdit, že třebas předčítání textu nahlas dokolečka (děti čtou nastudovávaný text jedno po druhém nahlas jednu větu po druhé) je patrně nejméně efektivní metoda - ale u nás ji dělá asi 90 % učitelů, a dokonce i rodiče věří, že se tím děti nejlépe naučí rozumět textům... (To vyšlo z výzkumů v předposlední PISe.) A tedy že tento postup máme používat jen ve velmi promyšlených a odůvodněných případech, a nechat si svou touhu po tom, abychom nachytali nepozorného žáka, někde ve skladu veteše. V některých zahraničních výzkumech nebo sondách se píše, že děti, se kterými učitelé trénují čtenářské strategie, pak stejně čtou a rozumějí chabě. Chápu to tak, že nemůžeme od krátkého, řekněme ročního vyučování očekávat, že se osvojované postupy už změní ve skutečné čtenářské dovednosti. To je pro některé děti krátká doba, a bylo by potřeba, aby děti přečetly mnohem více knížek (ať beletrii, nebo naučnou či prostě informativní literaturu). Strategie je jistě jen umělý postup, který byl vymezen na základě psychologických výzkumů čtenářství. To, jak se potom díky častému provozování ve škole dítěti vtělí v intuitivní, podvědomé procesy čtení, to hodně záleží na spoustě dalších okolností, včetně IQ, nebo čtenářské kvality domácího zázemí, a to nejen nyní, v době výuky, ale i v raném dětství dávno před začátkem školy. Ale taky to závisí na způsobu výuky a zacházení s děckem i knihami ve škole... V dokumentech ke čtení a gramotnosti se hodně zapomíná na to, že čtenářství je hlavně vztah k četbě - že ten, kdo má umět porozumět beletrii nebo naučnému textu, nebo třebas novinám, musí především rád číst písmenka, slova, věty, odstavce, články/kapitoly, celé fascikly. A velká žába na prameni takového kladného vztahu leží už na samém začátku: prvopočáteční čtení písmenek bývá pro děti děsně otravné, zoufalé nebo nudné. A potenciál čtenáře je promarněn už v první druhé třídě. Čím méně je dítě zvyklé si na výsledek aspoň pár minut počkat, tím hůře se naučí číst. A čím neživotnější a nudné jsou texty v slabikářích nebo sešitech ke čtení, tím hůř taky. Ale dneska už jsou na trhu krásné knížky prvního čtení, a vylepšují se metody elementárního čtení, tak snad se do vyšších tříd začnou dostavovat děti s nezkaženou chutí číst. Dokud to tak není, musí se o to pečovat třeba až v sedmé třídě. Záchrana čtenáře proti utonutí v nudě a bezradnosti, a proti lacinému a nasládlému požitku z videa.
