Oceňuji upřímnou zpověď "zoufalé" paní učitelky. Je zajímavé, že všichni narážíme na obdobné problémy. Souhlasím také s názorem, že jednou z priorit, aby se žák-cizinec chtěl učit našemu jazyku, je jeho vlastní motivace. Měla jsem možnost pracovat s Vietnamcem, který byl v šesté třídě premiantem a češtinu ovládal nejlépe ze třídy. Nahlédnula jsem i pod jejich rodinnou pokličku, kde bylo zřejmé, že každé dítě mělo svoji českou chůvu a hlavním cílem bylo naprosté jazykové splynutí s českým prostředím. Je také zajímavé, že se svými mladšími sourozenci mluvil i doma můj žák česky, přestože s rodiči mluvim vietnamsky. Také mám zajímavou zkušenost se začleňováním českým dětí v německém prostředí. Chlapec (9/2005, tzn. nastoupil nyní do 1. třídy v Německu a ještě mu nebylo šest let) nikdy německou chůvu neměl, s němčinou se setkal poprvé ve třech letech v mateřské škole, kam docházel denně od 8.30 do 15.00. Během 3 let získal velmi dobrou znalost německého jazyka, ve školce měl vlastní IVP a speciální lekce pro "cizince" ( v Německu je silně zastoupena spíše turecká komunita, která se německy moc neučí, takže snaha našeho kamaráda byla vřele vítána). Nyní Tom chodí do první třídy, zatím zvládá veškeré učivo a navíc. V Mnichově existuje základní škola, která úzce spolupracuje s ZŠ Truhlářská v Praze. Jedenkrát za 14 dojíždí do Mnichova český pedagog a připravuje všechny přihlášené zájemce na kontrolní zkoušení tak, aby znalosti dětí obstály i v českém školním systému (tzn. silná podpora českého jazyka a českých reálií). Tato myšlenka např. pro vietnamskou komunitu hodně vzdálená, ale např. pro ukrajinskou, běloruskou či ruskou komunitu by takové výměnná praxe jistě mohla existovat. Pozn. Když se v Německu sejde komunita Čechů a Slováků, jejichž děti již absolvují německý vzdělávací systém, tak mezi sebou děti na hřišti i při hře mluví neměcky, byť jsou mezi nimi i sourozenci. Napadá vás důvod, proč tomu tak je?