Děkuji. Rozhodně nestojím na žádné barikádě, nebojuji. Jen konstatuji - a možná se pokouším navádět, ponoukat.

Pochvalná slova obou pánů kolegů jsou pro mě povzbuzením. Upřímně děkuji a přeji hezký podzim!

Vážený pane kolego Miroslave Melichare, velice si vážím toho, jak jste reagoval na můj komentář. Hlavním impulsem k jeho sepsání bylo - po jistém váhání - náhodně vyslechnuté (dopolední) vysílání Českého rozhlasu "dvojky", zhruba týden před zveřejněním Vašeho blogu, Vaší vzpomínky. Týkalo se poměrně podrobně právě 65.výročí Vlaku svobody. Zazněly dokonce názory příbuzných tehdejších nedobrovolných účastníků, stejně jako informace o neradostném osudu zmiňovaných maturantů. Navíc překvapivě i jisté údaje o dalším ne zrovna lehkém životním osudu samotných iniciátorů akce, kterým se podařilo uniknout na Západ. Bohužel si nepamatuji přesné údaje o uvedeném rozhlasovém vysílání, ale jistě by se daly dohledat.  Rozumím Vašim pocitům. Jsem válečný ročník, tu dobu pamatuji, z téhož břehu jako Vy, mohla bych vyprávět. Tím spíše se snažím nepokračovat v předávání zjednodušeného černobílého pohledu na svět a dění v něm. Ničemu to neprospívá. Vás bych si z ničeho takového vinit nedovolila. Užívejme vlídné dny krásného podzimu!  

Pane kolego, s veškerou úctou k osobnosti Vašeho prastrýce a pochopením pro Vaše city bych se Vás ráda zeptala: Zamyslel jste se někdy nad osudem stovky cestujích, kteří se zcela nechtěně a neočekávaně ocitli ve velmi těžké životní situaci? Přemýšlel jste, do jaké míry ta událost nepochybně negativně ovlivnila, tvrdě změnila jejich životy, často i životy jejich příbuzných? Jak na ono datum vzpomínali - dnes už zřejmě nežijící - rodiče studentů maturitního ročníku, kteří prostě jen jeli do školy? Zajímal jste se o názory oněch studentů? Máme právo z osobních pohnutek tak razantním a nevratným způsobem zasahovat do života druhých?

Pane kolego, naprosto s vámi souhlasím. Ale měli bychom se ozývat. Asi v duchu slov Antoina de Saint-Exupéryho: Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat. Přeji hezký podzim!

Děkuji za zájem i za odkazy. Pokud vím, česky vyšly Orwellovy eseje poprvé (po roce 1989) ve skvostném vydání nakladatelství Atlantis (mám!) v roce 1997 - Uvnitř velryby a jiné eseje.

Pane kolego, možná Vám to připadne divné, ale odpovědi na všechny Vámi položené otázky najdete v knize, kterou jsem - s velkým zájmem - pročítala v minulých dnech na nemocničním lůžku. Vřele, opravdu vřele doporučuji všem, nejen učitelům - George Orwell: Ohlédnutí za španělskou válkou:eseje II. (1942- 1944). Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-1353-2. Je to druhý svazek esejí, které nyní vycházejí ve čtyřech svazcích. Četba Vám optimismu nepřidá, ale mnohému - s trpkostí - porozumíte.

Říkávala jsem (do roku 2011) svým studentkám (i studentům) pedagogické fakulty, že pedagogika není exaktní věda jako například fyzika nebo matematika, ale že právě to nás zavazuje, abycho o to více ctili pravidlo Occamovy břitvy a snažili se minimalizovat počet proměnných, se kterými v pedagogice - dejme tomu teoretické - pracujeme. Také jsem - s lehkým nadhledem - říkávala, že pedagogika není věda, ale umění. Ostatně - to si myslím doposud. Tím spíše jsem pozornost svých posluchačů obracela k pedeutologii, krátce  k nauce reflektující  osobnost učitele. Kdo se tím zabývá? Ale zpět k pedagogice jako vědě. Za první podstatnější krok tímto směrem můžeme u studentů pedagogických fakult považovat diplomovou (od jisté doby i bakalářskou) práci. Vždycky jsem  své diplomantky odrazovala od dotazníkového šetření (vznešeněji výzkumu, ti opatrnější hovořili o sondě). Plně se podepisuji pod konstatování, že opírat se o výsledky dotazníkových šetření, znamená opírat se o dojmologii, o pouhopouhé subjektivní náhledy. Znalý věci ví, jak obtížné je samotné sestavení dotazníku, formulace jednotlivých položek (otázek). Dalšího komentáře k tomu netřeba. A každý normální respondent se v odpovědích stylizuje, ví, co se chce slyšet, reaguje vždy tak, aby sám jako osobnost vycházel co nejpříznivěji - ve vlastních očích i v očích veřejnosti. Je s podivem, jak vysoké procento ( o percentuálním zpracování by se dalo široce diskutovat, s jediným výsledkem), tedy jak vysoké procento nebo kolik rodičů v dotazníku hrdě zaškrtne, že svým dětem čtou pravidelně pohádku na dobrou noc. Není problém uvést další příklady. Práci s diplomanty jsem se opakovaně , a to velmi konkrétně vícekrát vyjadřovala, našla bych i blogy na toto téma. Velkou část současných teoretických prací týkajících se pedagogiky vnímám prizmatem tří vět jubilujícího Shakespeara: Slova, slova, slova - Všechno je jinak - Svět chce být klamán.  K těm slovům ještě dodám, že jazyk těchto prací je ve značné míře - že by ve snaze být vědeckým? - neúnosně neživotný. Prosté slovo chůze je kupříkladu nahrazeno spojením "bipedální lidská lokomoce" , mohla bych pokračovat. Ještě střípek z mozaiky problémů přípravy budoucích učitelů : pokud na  pedagogických fakultách pověřujeme vedením seminářů doktorandy, něco je - ale hodně! - špatně. Nic proti doktorandům, ti jsou první obětí.Další následují.

Umberto Eco jako novinář, ..."tedy pisálek, který píše o věcech, o kterých zhola nic neví a kterým ani v nejmenším nerozumí"? Názor břitkého, nekompromisního kritika Jana Rejžka:"Nehodlám se přidat k povinným zástupům obdivovatelů Jména růže, rád bych naopak fixem podtrhl Eca též coby nesmírně inspirativního a pohotového glosátora, esejistu a fejetonistu, který nacházel díky enormní vzdělanosti pozoruhodné paralely, jež se palčivě vztahovaly k naší současnosti". In: Lidové noviny, 25.2.2016 Poslední slovo - Aktuální výpisky z Eca.

Proč tolik zloby a zášti? Ztrácíte glanc, pánové.

Pane kolego, přemýšlím, co by na vaši repliku řekl profesor Václav Černý. Nejlíp bude, když si ty knížky přečtete. Hezké Vánoce!

Pane kolego, jistě jste pochopil, že to byla jen řečnická otázka. Když čtu Váš výklad, dere se mi na mysl parafráze titulu jednoho kdysi hojně navštěvovaného filmu: Bože! Jak hluboko jsme klesli! P.S. Kdo mi bude diktovat, co se UŽ neříká?

Paní kolegyně, děkuji. Mám Vaše slova spojovat s dedikací na první stránce Psychologických esejí? V každém případě - děkuji a přeji vše dobré.

Děkuji za pochopení. Ani já jsem neměla dojem, že by pí Kvačková něco "nafukovala". Její příspěvky čtu skoro pravidelně,dost často bych jí mohla oponovat. Ale tentokrát jsem z formulace jejích otázek (místy spíš smutného konstatování) cítila určité pochybnosti o smysluplnosti a efektivitě předkládaného "projektu".

Paní kolegyně,děkuji, že jste se znovu ozvala. V otázkách školství (ani jinde) k těm "cool and free" rozhodně nepatřím.To je moc laciný a pohodlný postoj.  Přeji vám v novém školním roce hodně pěkných dnů ve škole i jinak. Ať se daří!

Budu reagovat na oba komentáře. nejprve bych však chtěla poznamenat,že k sepsání tohoto blogu mě přivedly na tomto metodickém portálu v posledních týdnech prezentované příspěvky souhrnně označené Kazuistiky dětí ze školního prostředí. Skutečný obraz bídy našeho školství - něco tak diletantského vydávat za výsledek- jistě recenzovaného, oponovaného a finančně podpořeného - projektu vysokoškolsky vzdělaných odborníků (poslední termín by zasloužil uvozovky) - to chce odvahu.  Je mi nejvíce líto zúčastněných mladých lidí, kteří byli takto vedeni a utvrzováni ve správnosti vylíčeného pedagogického působení. Volejme potom po zvyšování prestiže učitelského povolání! ad kolegyně Karvaiová: Marně hledám ve svém textu  tvrzení o nepotřebnosti diagnózy. Lituji, že jsem nebyla pochopena. Pokud jste, paní kolegyně, na základě absolvování různých školení (jak píšete) schopna fundovaně reflektovat problematiku dysfázie, balbuties, lehké mentální retardace, autismu a postižení provázející kvadruplegii (mohou zahrnovat širší spektrum), jste hodna obdivu. Znamená to jako spec.učitel (tuto kategorii neznám)obsáhnout a zvládnout přinejmenším náplň oboru logopedie, psychopedie a somatopedie   ad kolega Sotolář: V pohledu na působení PPP se shodujeme, pane kolego. Nerada generalizuji, ale mám s touto institucí jako učitelka (i z doby vysokoškolského působení) přímo i zprostředkovaně spíš neblahé zkušenosti. Nevzpomínám si (a opravdu hodně pamatuju), že by se mi ze stranyPPP dostalo konstruktivní pomoci či řešení pro nějakého žáka, studenta nebo klienta.

Děkuji za pozornost věnovanou mým glosám. Bohužel, zůstala jsem z velké části nepochopena. Vůbec mi nešlo o pohled logopedický, o nějaké rozlišení, porovnání vad a poruch řeči u dětí např. ve 2. a 5.třídě (pozor! v současnosti se logopedie věnuje narušení komunikační schopnosti - to je mnohem širší pojetí, než cítím z vašeho pohledu - nějaké to R a Ř, případně přišlápnuté sykavky). Učila jsem (23 let) právě děti s narušením komunikační schopnosti, které se nejvíce projevovalo ve ztrátě mluvního apetitu (termín prof.Sováka), mluvní pohotovosti, jazykového citu atd.Byly to děti - vlivem řečových potíží - ve škole většinou málo úspěšné, to jsem se snažila napravit, hlavně narovnáním vztahu k jazyku, řeči, komunikaci. Jsem svým žákům za mnohé vděčna, hodně jsem se díky jim - učitelsky - naučila. Patřím mezi ty, kteří se takzvaně "zamazali od křídy", a to podstatně - jak jste na tom vy, pane kolego? Příručky jsem psala taky, na základě svým konkrétních zkušeností (např. Na pomoc oslabeným dětem, SPN 1985, s předmluvou Z.Matějčka, 2.cena v ústředním kole pedagogických čtení 1984).

Mám to štěstí, že jsem mohla propojit aprobaci češtinářky a logopedky. Výborné spojení, každému doporučuji! Nemůžu tedy v této diskusi nepřijít se svou troškou do mlýna. Jen v glosách: co je to "opravdové dorozumívání"?  Proč stavět do protikladu školní výuku a "opravdové dorozumívání"? Když kultivovanost mluvního projevu,  tak kultivovanost. Je kultivované vyjádření " kniha je v prodeji se slevou o 15%"?Další příklad: "pozornost vůči tomu". Zásadní připomínka: mluvit "jedním dechem" o dětech na 1.stupni ZŠ je opravdu na pováženou. je to formativní věkové rozpětí pěti roků - lze srovnávat  jak schopnosti nebo metody a formy výuky u dětí mladšího školního věku (ano , tato terminologie není pro odpovědného pedagoga redundantní) se schopnostmi a výukou žáka např. 5.ročníku? Celkově jsem nabyla dojmu, že v inkriminovaném pojetí jsou děti velice silně podceňovány. Co způsobí neznalost základní terminologie, to opakovaně vidím u dospělých v jazykové škole. Vykládejte jim něco o rozdílném pojetí a postavení podmětu v české a anglické větě! Nejdříve je třeba zopakovat, co to ten podmět ve větě vlastně je. Nakonec malá poznámka z vlastní praxe. Příbuzná slova jsem svým žákům přibližovala jako "rodinu slov" - převzato z francouzštiny(často na Čapkových pohádkových textech). Souhrnný pocit?  Mnoho dýmu, málo pečeně!( Přísloví, rčení a pořekadla mám moc ráda a hodně jsem jich ve výuce využívala).

Zařekla jsem se, že se k podobným kazuistikám už nebudu přímo jednotlivě vyjadřovat (udělám to spíše souhrnným blogem).Nevydržela jsem!  Nechtěla bych být na místě onoho chlapce! Ocitl se snad ve třídě z nějaké první poloviny minulého století? Celkový dojem: děsivý učitelský paternalismus - doložím jen dvěma citacemi: " vzpřímený postoj na začátku vyučování.......reakce nás autorit" (napsáno tučným písmem). Navíc ty pravopisné prohřešky: neumím-li tvořit přechodníky, nebudu je uvádět (ve zřejmé snaze působit vzdělaně) - "dávajíc najevo, že jej požadavky učitelky obtěžují".  Chyby v interpunkci lze omluvit jako přehlédnutí, pokud se ovšem nejedná o notoricky známá pravidla( moji žáci si pomáhali mnemotechnickou říkankou - Před že, ale, aby píšou čárky všechny baby).Nedovedu si představit situaci, kdy žák pozoruje dění ve třídě 5 - 10minut zalezlý pod lavicí. To musí být - pro všechny - ve třídě skutečně dělná atmosféra! Je-li uvedená kazuistika součástí nějakého realizovaného (a jistě finančně dotovaného) projektu, ptala bych se po odpovědnosti (a kompetentnosti) posuzovatelů, recenzentů onoho projektu.

Řešil a označil by kompetentní pedagog (nebo jiný odborník) chlapcovo jednání skutečně jako krádež? Navíc s následným udělením ředitelské důtky. Byl v tomto případě při udělení ředitelské důtky zachován řádný postup (napomenutí, důtka třídního učitele atd...). V jakém časovém rozmezí?  Rozhodnutí o udělení ředitelské důtky vyžaduje určitý čas, v dimenzi spíše týdnů než dnů, také vyjádření pedagogické rady. Byl hoch - navíc! -  adekvátně potrestán ostrakizací ((týdenní sezení o přestávce v lavici na chodbě - co hygiena duševní práce žáka?)? Psychologa - a schopného a odpovědného učitele -by jistě především zajímal věk inkriminovaného žáka. Jinak lze uvedený delikt chápat a řešit  u žáka druhé třídy, jinak již u "čtvrťáka" a pod. Podstatná "maličkost"! Jako pedagog se stydím za takovou prezentaci pedagogického působení. Nebo se máme řídit Einsteinovým přesvědčením, že nejlepší je příklad odstrašující? Neočekávám, že bude můj komentář zveřejněn.

Čtu nepozorně, nebo je tomu skutečně tak? U tohoto (stejně jako u předešlého) blogu) mi chybí jedno ze základních kritérií smysluplnosti a efektivity využití nabízené zkušenosti - věk dítěte/žáka, s nímž autorka pracovala. Stačilo by alespoň to pedagogicky rámcové: mladší/střední/ starší školní věk. V prezentované podobě bych text nepřijala ani jako běžnou seminární práci.

Vrací se mi slova prof.Miloše Sováka(spec.pedagogové budou vědět, o kom je řeč): "Kdybychom více četli, nemuseli bychom tolik objevovat". S tzv.čtecím okénkem jsme se mohli seznámit již v první polovině 80.let (minulého století).Jeho klady a zápory tehdy rozebírala ve své průkopnické knížce Nauč mě číst a psát paní Hana Tymichová (doporučuji vyhledat! Vycházela opakovaně.). Proč asi bylo to "čtecí okénko" opuštěno v době konjukturálního vzepětí zájmu o poruchy učení, zejména o dyslexii, dysgraxii a...však někteří pamatují. Zasloužilo by to delší, časově  "antiprázdninový"rozbor. Rozhodně to není tak jednoduché a jednoznačné, jak autorka blogu uvádí. Úsměvná vzpomínka navrch.Po jedné ze svých prvních ředitelských hospitací v hodině čtení  (na začátku 60.let!) jsem při rozboru hospitace z úst moudrého pana ředitele Štrance uslyšela: "Hodina to byla pěkná, ale děti si při čtení ukazovaly prstem". Slíbila jsem , že si to budu pamatovat - a jak vidno, slovu jsem dostála. Tehdy jsem to prostě brala tak, že hospitující je od toho, aby na proběhlé hodině "něco našel".Dnes je tedy - viz blog - ukazování prstem při čtení v pořádku? Inu, člověk se pořád učí!

Samozřejmě respektuji váš názor, ale byl by efektivnější, kdyby obsahoval míň žluči. Už Kosmas ve své kronice píše, že pravda vždy plodí nenávist. Hezké léto!

Zatímco jsem uvažovala, jak ty Francouze k našim dějinám a zájmu o naši kulturu vůbec přitáhnout, pan kolega mě předběhl. Moje myšlenky šly úplně steným směrem - co nás spojuje, třeba takový Jan Lucemburský, troufla byste si "vyrukovat" s tradičním českým pohledem na "krále cizáka"? Někteří naši současní historici už to vidí úplně jinak. A jak Jana L. vnímají Francouzi? Taková srovnání bývají velmi užitečná a plodná, právě proto, že vyvolávají i bouřlivější diskuse. Zkuste se na Slovensku zmínit o králi Zikmundovi jako o "lišce ryšavé", se zlou se potážete. V bývalých Uhrách byl vnímám úplně jinak.Ještě k tomu Sámovi - velice zajímavá osobnost. Zejména v pohledu nejnovějších výzkumů. Vládl u nás asi 35 let a - snad! - měl být jakýmsi spojníkem mezi tehdejším (víceméně nábožensky pojímaným a diferencovaným) Východem a Západem, možná obchodníkem hlavně se zbraněmi. Doporučuji vám k přečtení knížku Jindry Jarošové - Svatí kacíři (Praha: radioservis, 2000 ISBN 80-86212-09-2). Vyvolala jste ve mně jednu vzpomínku. Stojím - jako host jedné odborné instituce - na náměstí ve švýcarském Yverdonu. U sochy Pestalozziho si neodpustím připomínku našeho učitele národů Jana Amose Komenského. Ticho... Ač z pedagogických kruhů, mí přátelé netušili, o kom je řeč.Oobdobnou situaci jsem zažila o nějaký rok dříve v Paříži, když jsem se přímo v pedagogickém centru (nebudu upřesňovat) snažila získat snáze ubytování - opět poukazem na JAK. Stejná reakce jako později v Yverdonu. Inu, svět je takový. Ať se vám daří!

Proč hned tak podrážděná reakce? To bych od vás nečekala. Rozhodně nepřestávejte psát, to by byla škoda! Určitě nepatřím k těm, kteří nejdou s kůží na trh. Z minulosti o tom svědčí moje komplikovaná a limitovaná profesní dráha, v současnosti bych se vzhledem k svému věku mohla uchýlit pod milostivá křídla toho, čemu Němci říkají Narrenfreiheit ,ale nedělám to. Ozvala jsem se právě proto, že z osobní zkušenosti vím, jak se na nás dívají a jak nás Francouzi vnímají.Setkala jsem se s tím při svém pobytu na univerzitách v Lyonu i ve švýcarském frankofonním Neuchatelu (překládám z francouzštiny, takže nemusím spoléhat na zprostředkované poznání). Mám i aktuální poznatky, od svého (rovněž francouzsky hovořícího) vnuka, lékaře v Basileji a Curychu.  Proč podporovat zkreslená pojetí? Chcete-li již operovat nějakými zeměpisnými pojmy, určitě je Francouzům bližší Berlín než vámi zmiňovaná Budapešť, Bukurešť... Nevím, do jaké míry jste seznámena s reálnou skutečností u nás před rokem 1989. Ale i pro současný vývoj vzájemných vztahů v Evropě a s našimi sousedy by bylo prospěšné věci nezjednodušovat. Kontakty s bývalou Polskou lidovou republikou byly ve srovnání s těmi s NDR minimální. Češi jezdili především do NDR, s výjezdy do Jugoslávie to zase nebylo tak jednoduché, ani tam každý nemohl. Ať chceme nebo nechceme, z NDR na nás přece jen vanula jakási vůně Západu, nejezdilo se tam jen kvůli studenému moři, ale byly tam dálnice (u nás tehdy?), boty značky salamandr a jiné západní zboží, výborné dětské oblečení a například jedině v Drážďanech jste mohla nakoupit pomůcky a hračky pro nevidomé, slepé dítě.Bojím se schematismu. Nedávno jsem slyšela dobrý - a pravdivý - vtip. Jak poznáte, že jste starý? Že čtete o věchech, které jste zažili a pamatujete si, že to bylo trochu jinak.     Bien amicalement!

Milá kolegyně, ráda sleduji vaše blogy. Tentokrát však předáváte svým studentům zkreslený a nepravdivý obraz, navíc velice zjednodušený. Uvědomujete si to? Když už - polské moře opravdu nepatřilo k těm Čechy nejnavštěvovanějším. To moře v NDR - skutečně studené - to byla jiná. A moře v Jugoslávii - úplně jiná kapitola , s jinými konotacemi. Pro přesnost - komunismus u nás - naštěstí!! - nikdy nebyl. Nebyl dokonce  ani v Sovětském svazu - ani tam se ho nepodařilo  "vybudovat". Možná by to studenti měli rozlišovat, když už s tímto faktem tak volně zacházejí  třeba novináři. Byly tady dvě představy, s oběma si zahrávají mnozí v dnešním světě: socialismus - každému podle jeho zásluh, komunismus - každému podle jeho potřeb.

Konečně někdo i na tomto portálu řekl, že král je nahý. A diskuse z řad učitelstva - jako vždy - nulová! Přiznáme si aspoň, co jsme takovým mlčením v našich školách napáchali? Jak to odčiníme?

Upřímně lituji děti, které se na 1.stupni ZŠ musejí zabývat výše uvedeným textem. Silně mi připomíná jeden článek z čítanky 50.let, údajně z pera Klementa Gottwalda (Do školy jsem chodil velmi rád....). Jako recesi by ten text mohli vzít ti starší. Tu vyučovací hodinu bych chtěla vidět! Je úsměvné číst věty " ...jde polní cestou ze školy domů....uvědomil si krásu přírody kolem sebe...".  Závažnější je další fakt. Doporučuji vyhledat si výsledky výzkumů prof.Macurové. Zpracovala úroveň porozumění českým slovům u studentů gymnázií. I ti by si horko těžko poradili s výrazy " zpytuje...pyká...rozčepýřený...pysk...klopýtl...do pýru...v postroji...zapýřil se". Doporučit takový text pro práci s dětmi s diagnostikovanou dyslexií nebi dysgrafií je už úplně mimo jakékoli nejen odborné pedagogické pojetí. Proč u takového textu - a pojetí výuky - vůbec plýtvat metodickými pokyny? Jsme na tom ve školách opravdu tak špatně? Něco kladného na závěr: Vícekrát jsem doporučila pozornosti nejen učitelů Veselé diktáty Jiřího Dědečka (Albatros, 2002). Vzít z nich nějakou tu větu (včetně doplňujícího komentáře) - to je opravdu "jiná káva".

Když čtu text hýřící pojmy jako paradigma, kompetence atd. , z vlastní mnohovrstevné zkušenosti s aktuálním stavem českého školství doporučuji znovu si prostudovat Konrada P. Liessmana( Teorie nevzdělanosti - Omyly společnosti vědění, Academia  2008) a určitě sáhnout po Manfredu Spitzerovi: Digitální demence (Host 2014). Také by nezaškodilo porovnat způsob vyjadřování, formulací v daném textu a v uvedených publikacích renomovaných autorů. Poznámky typu "do výše platu" jsou ubohé, nejen eticky.

Ale čte, pane kolego, zvlášť když píšete o učitelském povolání bez patosu, ale opravdově. Už dlouho jsem neslyšela(nečetla) z učitelských řad slova, že někdo je šťastný učitel a že má chytré, nadané a citlivé žáky. Připomněl jste mi slova paní profesorky Jaroslavy Janáčkové, často si je opakuju. Na jedné ze Šrámkových Sobotek kdysi řekla, že učitelství je tichá pošta: něco předáváme a většinou už se nedozvíme, jaký ohlas to v životě našich žáků mělo. Mám v paměti několik situací a vět nejen z většinou náhodných setkání se svými bývalými žáky a studenty, ke kterým se vracívám, když...Studentkám na pedagogické fakultě jsem říkávala, že jsou to věty a situace, ze kterých učitel žije. Ti ubrblaní a uvzdychaní, lamentující kolegové Vám můžou jen závidět. Pište, nářkologie je dost!