Sice píšete, že "jen velmi zhruba dokážeme identifikovat konkrétní souvislost mezi aktivní činností učitele a výsledkem celého procesu", ale ve skutečnosti jste velmi přesně některé podstatné souvislosti formuloval. Líbí se mi Vaše reflexe, protože mi potvrdila vlastní názory (spolupráce vyučujících, nejen kritika našich svěřenců) a poskytla několik vodítek, které mě donutily k zamyšlení. 1. Aktivní hledání řešení, které mohlo vyznít jako zápor, se ve skutečnosti projevilo jako klad, protože žáci ocení rozkrokování procesu přemýšlení. Zřejmě pro ně byl přehlednější než jen automatická odpověď. 2. "Tlak na žáky má jen malý efekt na konečný výsledek." Nad tím v poslední době uvažuji často. Dávám přednost tomu, abych zjistila, co komu nejde, než abych stihla učivo. Pak naplánuji individuální cestu. Neustupuji jim příliš? Někdy si říkám, že kolegové, kteří se snaží probrat toho co nejvíce, třeba za pomoci domácích úkolů, možná jsou na té přímější cestě. Uvažuji proto nad kompromisem. Určitě jste měl tenkrát výjimečné žáky, na mé by asi Vaše řešení nezabralo. :) 3. "Zmiňoval jsem se o knihách..." Neříkáte přesně, který to byl hlavní předmět (nebo jsem to přehlédla), asi čeština. Ale uvědomila jsem si díky Vašemu článku, že bychom neměli mluvit o tom, co čteme jen v češtině, ale i v jiných předmětech. Vždyť knihy jsou k tomu, abychom zážitky postav spojovaly s těmi našimi. Takže proč nemluvit třeba ve fyzice o tom, že jsem četla něco o nějakém fyzikálním jevu v nějakém románě? Možná i to by byla cesta k tomu, jak naučit žáky číst.
